Arch+Art Connection / Part I: Patrik Hábl & Vinařství LAHOFER
Na každý projekt lze nahlížet z různých úhlů pohledu. Čím je jich více, tím objektivnější názor si na něj vytváříme. Chceme vám představit tři pohledy na vznik jedné ojedinělé stavby mezi vinicemi u Znojma. Part I – pohled umělce Patrika Hábla, který vymaloval obnažené betonové stropy, Part II – pohled studia CHYBIK+KRISTOF, které si vzalo pod křídla celý architektonický návrh a Part III – pohled Vinařství LAHOFER, bez kterého by stavba nestála a pro které se stala novým a inspirativním místem další etapy působení.
Part I: UMĚLEC PATRIK HÁBL
Věděl jste na začátku, do čeho jdete? Nebo jste to zjistil až na místě?
Až na místě jsem zjistil rozsah a monumentalitu prostoru. Projekt jsem znal pouze z vizualizací od architektů Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa, kteří mne oslovili pro tuto práci.
Předpokládám, že námět jste vymyslel až poté, co jste to tam viděl, co vás k tomu nejvíc inpirovalo?
Když se odkrývalo bednění, v betonu se objevily zajímavé strukturální kresby, které se hodně podobaly mým obrazům. Ve hlazeném betonu to může pro betonáře působit jako vada, nicméně při pohledu na tyto struktury oba architekty napadl Hábl. Když jsme se setkali na místě, byl jsem v úžasu nad strukturou, která mi byla velmi blízká a objevila se jen v lokálních fragmentech.
Říkal jsem jim, že to tam může zůstat i beze mne a oni na to, že by rádi, kdyby stávající struktura prorostla s mou kresbou, tak aby to divák mohl, ale i nemusel postřehnout.
Když jsem představoval architektům a investorům svůj koncept, stály jsme nad vybagrovanou dírou a ukazoval jsem jim barevnost řezu půdy, která je specifická a výjimečná pro tuto oblast, stejně tak i pro kvalitu vína o které rozhodují další faktory a okolnosti, které Francouzi nazývají „terroir“. Právě na konceptu vrstev a řezu půdy jsem postavil celý svůj záměr. Z vizuálního hlediska se v této oblasti objevuje barevná škála zeminy od sytě červených, okrových, oranžových, ale i šedých a černých, až k odstínům puzzuoli a tuto probarvenost řezem půdy tvoří písčitá půda, hlubinné vyvřeliny, žula, granit s naplavenými slíny, jíl nebo kaolin.
Nechali vám volné ruce nebo jste se musel držet nějakých striktních podmínek?
Měl jsem od začátku až do konce zcela volnou ruku a svobodné pole působení. S architekty a investory jsme společně vybrali z mých skic a kreseb tu nejvhodnější a nejlepší pro danou situaci. Sešli jsme se ještě společně v Paláci Drn na Národní, kde jsem jim ukazoval své možnosti malby na různých typech betonu – hlazeném, porézním a jiném, takže to směřovalo z Drnu z Národní až přímo do dobšickým vinic u Znojma.
V čem je projekt Vinařství LAHOFER dle vás unikátní?
Pro mne byl projekt na Vinařství LAHOFER osobně unikátní v tom, že jsem na místě zjistil, že malba nemůže být aplikována nahodile, nebo v malířských vrstvách. Malba musela vzniknout najednou jednou osobou, tedy mnou. Když jsem to zjistil, musel jsem odvolat všechny své pomocníky, protože jakýkoliv chybný manévr, nebo jiný rukopis, by byl nežádoucí a nikdy by z betonu už nešel odstranit. Beton byl dokonale hladký a sál do sebe jako savý papír jakoukoliv stopu záznamu. Bylo to jako malovat na mramor, cítil jsem velký závazek i úctu k materiálu a jakýkoliv chybný tah, by nikdo už nikdy nemohl odstranit. V tu chvíli jsem musel zvážit všechny své fyzické síly a dispozice, zda toto velké sousto i závazek zvládnu sám dostát. Byl to nezastupitelný proces, který vyžadoval velkou kondici i intuici. Plocha musela fungovat jako obrazové pole, kde každý centimetr čtvereční hraje zcela zásadní roli a já musel běhat po několika výškových lešení nahoru a dolů bez přerušení jako v určitém tranzu.
Jak se vám tam pracovalo?
Bylo to nesmírně fyzicky náročné, především pro všechny svaly, zvláště krčí páteř. Jste pernamentně v záklonu a zároveň nesmíte udělat jediný chybný krok na lešení, aby člověk nespadl, ale stejně tak ani jediný chybný tah v pohybu malby. Bylo to neskutečně náročné a zavazující zároveň. Do toho musíte poslouchat pod vámi komentáře všech dělnických profesí, které se na této stavbě v jednu chvíli octnou, ať jsou to elektrikáři, klempíři, zedníci, truhláři nebo bagristi. Vše vyslechnout a ustát to, je často největším uměním.
Co by mělo vaše dílo lidem přinášet, o co je obohatit?
Divák je pro mne často stejně důležitý jako obraz samotný. Jednotlivé interpretační vrstvy, které se mu budou odehrávat v hlavě před obrazem, jsou pro mne zcela zásadní. Vztah obrazu diváka a prostoru je řetězec, na jehož začátku i konci je samotný divák. Divák si při degustaci může uvědomit, že celý podzemní systém vinné révy je alfou a omegou celého vinařství a kvality vín. Svou polohou leží Znojmo u východního okraje Znojemské pahorkatiny v tak zvané Znojemské kotlině a tvoří křižovatku mezi Brnem a Vídní.
Architektonická stavba Vinařství LAHOFER leží v krajině mezi vinohrady a žebrová síť klenby vychází z jednotlivých řádků vinohradu. Stejný princip řazení se objevuje také v malbě. Malba, která pokrývá plochu kleneb, asociuje řez zeminou, pískovcové půdy, až někam dál k jádru země. Návštěvník se tak v kombinaci degustace vín a vizuálního zážitku může ponořit na své „expedici“ nejenom do míst nejstaršího slovanského hradiště a projít v čase místem oblasti Znojma, ale také – ať už přeneseně, nebo i fyzicky – mezi řádky vinohradu.
Měl jste možnost ve vinařství také ochutnat víno?
Víno od Vinařství LAHOFER jsem na místě sice neochutnal, protože pracovat ve výšce šesti metrů a zároveň se koncentrovat na malbu vyžaduje absolutní soustředění, nicméně zaujatě jsem pozoroval ve výrobní hale plnění láhví vínem.
Jak byste celý projekt Vinařství LAHOFER z vaší strany popsal?
Jako otevřený prostor uvnitř úžasné krajiny, která má ve svém řazení vinic vstřícnou náruč, do které je zasazena velkolepá hmota vinoucí se krajinou. Půda vinice v sobě zanechává nejenom stopy vrstev času, ale je i pamětí a svědkem všeho, co tímto krajem prošlo – od Přemyslovců až k dnešním časů korony.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Part II: ARCHITEKTI CHYBIK+KRISTOF
